Velikonoce

S nastupujícími paprsky jarního sluníčka se blíží i svátky velikonoční. Vnímáme je různě. Pro jednoho jsou to jen svátky jara, pro druhého svátky tradic a pro třetího nemají význam možná žádný. Pro mne však mají rozměr vyšší. Rozměr daný židovsko – křesťanskou tradicí, tedy průnikem židovského svátku Pesach s událostmi z před dvěma tisíci lety, jenž nabyly ještě nový, křesťanský význam. Tehdy se totiž odehrál jeden z nejdůležitějších příběhů lidstva vůbec. Příběh, jehož mystérium dodnes pochopil a přijal málokdo…

VELIKONOČNÍ OBRAZY

napsala Ivana Kováříková

Přichází čas Velikonoc, které spolu s vánoční oslavou narození Ježíše Krista patří mezi nejvýznamnější křesťanské svátky vůbec. V této době většina věřících obrací svou mysl k poselství Syna Božího a snaží se oživit ve svém srdci víru, naději a lásku. Je to již ustálený zvyk, přesto bychom pouze o jednom z těchto svátků mohli říci, že se na jeho významu shodnou všichni přesvědčení křesťané. Narození Ježíše Nazaretského je oslavou příchodu Spasitele, symbol naděje a vykoupení. Ale co Velikonoce? Prožívá je každý věřící stejně? Shodnou se lidé i při nich na skutečném významu oběti Syna Božího? Anebo se v těchto dnech modlíme každý zvlášť, v duchu vlastního pochopení Kristova poselství?

Ačkoliv církev nepřipouští žádnou rozpravu či polemiku o významu těchto svátků, já si myslím, že člověk věřící má za povinnost hledat stále hlubší význam odkazu Ježíšova života a smrti. I jeho odchod z tohoto světa byl a je člověku určitým návodem a poučením, a proto bychom neměli při vzpomínce na Kristovu oběť ustrnout ve zjednodušených a okleštěných výkladech.

Velikonoce jsou symbolem smrti, ale i vzkříšení. Pokory, bolesti, ale i osvobození. Zhanobení, ale i nanebevzetí. Ale nejvíce ze všeho jsou Velikonoce časem sdílení. Sdílení toho zlého, ale i dobrého. Sdílení smutku, trápení, ale i radosti a pokoje. Sdílení všeho, co může člověka zranit, ale také toho, co jej nikdy nenechá bez pomoci padnout.

Sdílení naděje, víry a lásky.

GETSEMANSKÁ ZAHRADA

Klidné bývají noci v Getsemanské zahradě. Pohroužena do odpočinku nasává sílu země a přijímá dary přinášené bytostnými. Zvuky ptáků a dalších tvorů přitom postupně umlkají a jen některý z nich občasným povzdechem projeví svou stálou přítomnost. Na zemi leží skupina mužů. Zahaleni do svých plášťů ulehli k odpočinku, a ačkoliv se brání spánku, přemáhá je únava těla i duše. Jen jeden z nich zůstává ponořen do modliteb. Hledá sílu a oporu pro své rozhodnutí, vydat se na cestu přinášející utrpení, bolest a smrt. Jeho mysl je napnutá, neboť k uskutečnění této myšlenky musí sebrat veškerou svou odvahu. Vždyť která duše touží po tom, aby v rozkvětu nejlepšího věku vydala své tělo k bičování a posměchu? K pomalé a trýznivé smrti, která jediná bude nakonec branou k osvobození se od bolestivých muk? Těžká tíseň dosedá na prsou muže a po jeho skráních stékají slzy potu. Obrací proto svou mysl k Bohu a ve svých myšlenkách hledá spojení s jeho Vůlí, Spravedlností a Láskou. Náhle však do zahrady vstupuje jiná postava. Zahalena chladem, hledí na Syna Božího. Bez posměchu, ale i bez jakéhokoliv soucitu. Ledovýma očima pozoruje klečící postavu, až pojednou osloví muže studeným hlasem:

„Hle, Syn Boží. Co hledáš na tomto místě? Chystáš se na smrt, chceš přinést spásu, ale pro koho? Vždyť se podívej na své učedníky! Ani jeden neudržel víčka, ani jeden jediný se neubránil únavě svého těla. Nevědí nic o tvé bolesti a netuší ani, jaký osud sis vybral. Nerozumějí tvé myšlence o spáse duše, neboť pro ně je úleva pořád ještě příliš spojena s tělesnými pocity. Ty chceš obětovat svůj život, ale bude to vůbec mít nějaký smysl? Vždyť jsi zůstal úplně sám, ani tvoji nejbližší přátelé nemohou porozumět tvým myšlenkám a nevědí, o čem promlouváš se svým Otcem. Chceš přinést spásu a vysvobození jejich duším, ale oni stále zůstávají v mém vlivu a odejdeš-li, bude v mé moci ovlivnit jejich životy ještě více. Tvá oběť bude zbytečná, s tvou smrtí budou zapomenuta i tvá slova a jen ženy budou chodit naříkat na tvůj hrob. Jsi sám a sám zůstaneš. Duše těch ostatních nenaleznou tolik sil, aby tě následovali a také přijali smrt jako bránu k životu věčnému. Tvůj čin bude marný, neboť nenajdeš následovníka, který by přijal tak jako ty svůj kříž!“

Ježíš zvedl hlavu.

„Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž Tvá vůle se staň!“

Zahradu náhle prozáří jasné světlo a zahalí postavu Ježíše do klidné a pokojné náruče. Andělské paprsky přinášejí naději a potřebnou sílu, a v myšlenkách přichází k Ježíši povzbuzující slova:

„Já jsem Jediný a Stvořitel všeho. V mé moci je pozvednout každou duši, která se ke mně obrací ve svých modlitbách a proto každý, kdo prosí o sílu a naději, bude mnou obdarován. I samojediný a opuštěný tvor je mým dítětem a proto nebude nikdo zapomenut a vydán bez pomoci Světla temnotě. Slova naděje, sílu lásky a klid moudrosti sešlu každému, kdo požádá ve jménu mého Syna o pomoc. Neboť mé Světlo je věčné, stále přítomné v mé Vůli a vždy dosažitelné Láskou každého srdce.“

Doba rozbřesku se blíží. Ježíš se pozvedá a jde vzbudit své učedníky. Přišel čas dokončit poslání Syna Božího.

PILÁT

Poslední doušek vína a Pilát se pozvedá od stolu. Biřici už přivedli vězně do jednacího sálu a Pilát se proto ponořen v myšlenkách vydává stejným směrem. Je to prý nějaký falešný prorok, ten Nazaretský. Podle židovských soudců zasluhuje smrt a stejný rozsudek chtějí slyšet i ode mne. Vždyť rouhat se Bohu je veliký hřích a takových jedinců, kteří by se chtěli prohlašovat za jeho syny, by tu časem mohlo pobíhat hned několik. Ostatně stačí si vzpomenout, kolik je v Římě pomatenců, označujících se za syny a dcery Diovy. To jsou však římští občané a jejich práva jsou odlišná od práv tohoto židovského pronároda. Stačí se na Židy jen podívat. Dovolávají se Boha, ale křičí u toho jako trhovci. Peníze a mamon, to je jejich náboženství. Vždyť i svůj vlastní chrám proměnili na jakési tržiště. Za trochu zlata by prodali i duši vlastní matky, jen kdyby dostali dobrou cenu. Mluví neustále o úctě k tradicím svých otců, ale místo toho zatím zasluhují jen pohrdání a posměch. Tento Ježíš bude nejspíš z řady těch naivních mladíků, co chtějí zachránit svět. To je ale přece nesmysl. Svět může udržet v chodu jen řád, síla a moc. Proto je Řím vyvolen k tomu, aby vládl. Být to tihle Židé, obrátí se všechno vzhůru nohama. Chtít se ale prohlásit za krále a nemít přitom žádné vojáky? Ten Nazaretský musí být blázen. Dám ho zbičovat a potom ať se klidí do ústraní. Pár ran ho vyléčí z jeho touhy předělávat životy druhých.

Pilát vstupuje do sálu. Prvním překvapením je klidné ticho. Přivedli už vůbec toho Nazaretského? Vždyť jindy, sotva co vstoupím do sálu, spustí souzený lavinu křiku, přičemž se snaží za každou cenu dokázat svoji nevinu. Tady ale vidím jen pokojně stojícího muže, s unavenýma, ale moudrýma očima. Že by tohle byl ten Nazaretský, co mi jej posílá židovská rada? „To jsi ty, ten král židovský,“ ptá se Pilát. „Ty sám to říkáš,“ odpovídá Ježíš. Pilát je zaskočen. Klidný výraz a pokoj ve tváři souzeného vůbec neodpovídá vážnosti celé situace. Uvědomuje si ten člověk vůbec, že je mi vydán na milost a nemilost? „Nemluvíš se mnou? Nevíš, že mám moc tě propustit, a mám moc tě nechat ukřižovat?“ „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry. Ten, kdo mě tobě vydal, má větší vinu:“ Pilát si náhle vzpomněl na svoji ženu. Vybavila se mu její varovná slova, která si přinesla ze snu. Prý je Ježíš skutečný Posel Boží a případná krev jeho oběti by padla na Piláta, i na všechny jeho potomky. Co když má Proknea pravdu? Tento muž opravdu na rozdíl od svých souvěrců vyzařuje mnohem více klidu a moudrosti a nejeví ani žádné známky nějaké pomatenosti či zlých úmyslů. „Dejte ho zbičovat a potom Nazaretského propusťte,“ rozkáže nakonec Pilát.

Biřici odvádějí Ježíše, ale Židé, v očekávání jiného rozsudku, odmítají přijmout Pilátovo rozhodnutí: „Jestliže ho propustíš, nejsi přítel císařův. Každý, kdo se vydává za krále, je proti císaři. Proto pryč s ním! Ukřižuj ho! Nemáme krále, jen císaře.“ Pilát cítí velikou nechuť k tomu, odsoudit Ježíše na kříž. Nejraději by tam místo něho poslal všechny tyhle židovské ukřičence. Musí však připustit, že proces s Nazaretským by skutečně mohl být chápán jako jeho selhání v úřadu, kde zastupuje císaře. „Má-li být Ježíš ukřižován, pak nebudu já vinen krví toho člověka, nýbrž je to vaše rozhodnutí,“ říká Pilát. „Krev jeho na nás a na naše děti,“ odpovídá dav. „Podle vaší vůle tedy staniž se,“ prohlásí Pilát a vydá nový rozsudek.

Místodržící Pilát vydá toho dne ještě jedno rozhodnutí. Přikáže vyhotovit tabulku s nápisem „Ježíš Nazaretský – Král židovský“. Na dotaz svých podřízených, zda takovéto označení nemůže vyvolat pobouření Židů, pak odpoví: „Nevím, zda je Ježíš Nazaretský skutečný Syn Boží, ale králem mezi Židy je nepochybně.“

ŠIMON Z KYRÉNY

Prašná a strmá je cesta na Golgotu. Hlučící dav se sune na vrchol kopce a všude vládne křik, zmatek a pláč. Ježíš je zmítán pohybujícím se davem, v němž se proplétají biřici s plačícími ženami. Ale ještě spousta jiných se přišla podívat na ukřižování odsouzených, mezi nimi i Šimon z Kyrény. Vidí Ježíše, jak se zoufale potácí pod tíhou neseného břemene. Jeho obličej je samý šrám a podlitina. Zkrvavený šat nese otisky ran po bičování a koruna, kterou mu biřici upletli, spouští pramínky krve do jeho zaprášeného obličeje. Šimon z Kyrény slyšel už dříve o Ježíšově učení. Přišel se proto podívat na člověka, jenž sám sebe označil za Syna Božího a vykonal ve jménu svého Otce tolik zázraků. Pohled na Ježíše však Šimonovi přinesl určité zklamání. Vždyť tento muž je sám zraněn a brzy jeho život skončí na vrcholku Golgoty. Jak by tedy mohl být tím vyvoleným Spasitelem, který přinese ostatním jejich vykoupení? Vždyť sám podlehl světské zvůli a neubránil ani své vlastní tělo a duši.

Dav vleče Ježíše a tento se přibližuje na dosah Šimonovy paže. Syn Boží klopýtá stále více pod tíhou dřeva a v náhlé slabosti klesá k Šimonovým nohám. Ten ihned pokleká a snaží se pozvednout Ježíše svou silnou opálenou paží. Ježíš zvedá hlavu a v tom okamžiku se oči Šimona z Kyrény setkají s pohledem Ježíšovým. Ale jaký jenom je to pohled! Ve zmučené tváři zpoza vrstvy potu a krve září oči Syna Božího. Tam, kde by Šimon čekal žal a utrpení, nenávist nebo zděšení, vidí tvář, která i v tak veliké bídě vyzařuje nesmírnou lásku. Oči Syna Božího stále sdělují, že v jeho těle skutečně přišla na Zemi Láska, která sebou přinesla jako dar odpuštění a vysvobození. I ve své největší bolesti Ježíš nepřestává vyzařovat podstatu své bytosti a Šimon z Kyrény už nikdy ve svém životě neuvidí tak laskavou tvář. Zář těchto očí ho bude již trvale provázet na jeho životní pouti a břemeno utrpení, které si v té chvíli na svá bedra naloží místo Syna Božího, bude také tím posledním, které má Šimon ve svém hmotném těle ještě kdy nésti.

JAN

Utichl pokřik na Golgotě a dav, který se ještě před chvílí tlačil pod vrcholkem kopce, se rozprchl. Ranní prosluněná obloha v poledne potemněla, celé nebe se až po konečný obzor potáhlo tmavými mraky, v nichž na mnoha místech probleskovaly rudé jazyky. Prudce se ochladilo a zvedl se studený vítr, který odehnal z Golgoty i poslední zvědavé přihlížející. Na vrcholku u křížů sedí jen čtveřice biřiců a plačící skupinka truchlících. Jan k sobě tiskne Marii a Ježíšovu Matku. Obě schouleny pod jeho pažemi tiše vzlykají a pronášejí slova modlitby za umírajícího. Jan má však oči suché a hledí mlčky na zhroucenou postavu na kříži. Hlavou mu běží myšlenky a vzpomínky. Nemůže a nechce se smířit s představou, že tady na Golgotě teď náhle vše skončí. Vždyť ještě před pár dny s Pánem promlouval a cítil, jak se do jeho srdce vlévá tolik lásky, že by stačila udržet člověka při životě po celé věky, ne snad jen pouhý jeden lidský život. Tolik naděje přinášela Jeho slova, takovou silou upevňoval víru v srdcích všech hledajících a s takovou láskou se Pán obracel i k poslednímu ubohému prosebníkovi.

A takové bohatství by teď mělo být zmařeno nebo zapomenuto? Kam by se ztratilo to ohromné množství Světla, které Pán vléval svými slovy do každé duše, která žíznila po lásce a poznání? Ale je vůbec v moci člověka přenést se spolu se Světlem přes práh Smrti a znovu za její branou povstat v plné své síle a vědomí? Je toto Světlo skutečně to živoucí, se kterým člověk může překonat i tuto překážku a navěky už pak nemusí být vázán hranicí tohoto světa? Má toto Světlo takovou sílu, že ani smrt na kříži ho nemůže člověku vyrvat z jeho prsou, když mu ho do srdce uložila Láska?

Jan vidí, že se Ježíš na kříži probírá ze svých mrákot. Prosí o vodu, a když biřici otřou o Jeho ústa houbu smočenou v octu, naposledy se nadechne a zvolá mocným hlasem:

„Otče, do Tvých rukou odevzdávám svého ducha.“

Jan ví, že je konec. Musí odvést plačící ženy domů. Duše Pánova, ale i jeho a všech ostatních je teď skutečně už jen v rukou Božích.

„Pane, když přijdeš, aby ses nám zjevil, nezjevuj se nám v celé své slávě, ale přeměň svou slávu v jinou, abychom ji byli schopni snést a vidouce Tě, ze strachu si nezoufali.“ „Vás (potká) to, čeho se obáváte, abyste viděli a uvěřili. Avšak nedotýkejte se mne, dokud nevystoupám ke svému Otci, který je i Vaším Otcem, a ke svému Pánu, který je i Vaším Pánem. Když se mi někdo přiblíží, shoří. Neboť já jsem oheň, který plane. Ten, kdo je mi blízko, je blízko ohni. Ten, kdo je mi vzdálen, je vzdálen životu samému.“

(Novozákonní apokryfy – Evangelium Spasitele)

Výše uvedený úryvek, ale i mnohé další ze starodávných textů a evangelií hovoří o tom, že Ježíš byl při svém zmrtvýchvstání spatřen nejen svými učedníky a jemu blízkými ženami, ale i mnoha dalšími lidmi, včetně vojáků střežících jeho hrob. Vysvětlení tohoto jevu objasňuje jednak církevní nauka, jiný pohled pak mají například metafyzikové, a pravdu přitom mohou mít obojí. Já si ale tento jev jasnovidného zření vysvětluji ještě poněkud jiným způsobem. Při pohledu do doby těsně po ukřižování Pána je nápadná jedna skutečnost. Veškerý éter je jakoby prozářen výrazným Světlem. Vše je velmi jasné, doslova prodchnuté živou září, a toto Světlo má takovou sílu, že prostupuje i skrze hranice, které jsou jinak běžným pozemským smyslům uzavřené. Brány mezi hmotným, jemnohmotným a duchovním světem se otevírají a lidé se proto v této chvíli stávají svědky skutečného zázraku – zjevení života věčného. Rozechvění, které při tomto pohledu lidská duše pociťuje, je však ještě znásobeno vědomím, že stejný jev prožíváme znovu, a to s ještě větší intenzitou. I my teď vstupujeme do epochy Světla, kdy nám Jeho druhý příchod opět umožní pohlédnout na břehy Věčnosti a připomene nám, kdo je oním rybářem, který jediný nás může převést na druhou stranu. Kéž je nám toto Světlo posilou pro naše duše a společnou víru ve věčnou Lásku, pokojnou Moudrost a spravedlivou Vůli!

JOSEF Z ARIMATIE

Stařec s pomocí Nikodémových paží opatrně snímá Pánovo tělo z kříže. S položením na bělostné plátno, ještě více vystupují na těle Syna Božího krvavé rány a stopy po bičování. Josef pokleká a třesoucíma se rukama začne ošetřovat Ježíšovo tělo myrhovým olejem. S nesmírnou láskou, která stále patří živému, se ho jemně dotýká a jeho slzy omývají spolu s myrhou zbědované tělo. Josef z Arimatie je starý muž. Zažil mnohé události a za svůj dlouhý život už přišel k poznání moudrosti, že lidský život je nesmírný dar, který nemá být člověku jen tak pro nic za nic odebrán. Bůh možná má Izraelity za vyvolený národ, ale staří otcové mnohdy vedli nesmiřitelné války a na jejich rukou zbytečně ulpívala nevinná krev. Stejně, jako i v dnešní době. Josef ví, že se rada starších dozví o tom, že to on si vyžádal u Piláta Ježíšovo tělo a bude mu nejspíše spíláno jako těžkému provinilci. Josef ale ve své lásce nemůže jednat jinak. Jehova přece také miluje své syny a snad proto odpustí i jemu, že přijal Ježíše za jeho života, i při jeho smrti. Vždyť opuštěn všemi zasluhuje každý člověk soucit, a jestliže navíc položil svůj život pro víru, je na místě projevit své milosrdenství o to více. Josef opatrně balí Ježíšovo tělo do připraveného plátna. Odnese je teď se spolubratry do hrobky pod zahradou, kde zůstane až do doby pohřbu. V tichém rozjímání se pak bude modlit za duši mrtvého.

Je pozdní večer. Unaven na duši šeptá Josef stále modlitby za zemřelého Syna Božího. Čas k tomu je jeho posledním bohatstvím, které chce věnovat přímluvě za spásu Ježíšovy duše. Náhle se místnost rozjasní oslňujícím Světlem. Josef spatří muže, v jehož záři se ztrácí veškerý prostor a čas. Stěny vězení, do něhož byl židovskou veleradou uvržen, se zvedají a Josef se náhle ocitá ve svém vlastním domě. Muž pak starce políbí a opatrně ho vede k jeho loži. Josef cítí vůni myrhy a ptá se neznámého:

„Kdo jsi, pane?“

„Já jsem Ježíš, jehož tělo sis vyžádal od Piláta, oděl jsi mne do čistého plátna, na mou tvář jsi položil potní roušku, uložil jsi mne do svého nového hrobu a ke dveřím jeskyně jsi přivalil velký kámen. Mír s tebou. Čtyřicet dní nevycházej ze svého domu. Podívej se, jdu ke svým bratřím do Galileje.“

Stařec uléhá na lože. Jeho tělo je znaveno, avšak mysl Josefovu prostupuje oživující Světlo. Všechen předchozí žal a bolest jsou náhle přetaveny v hřejivý pocit blízkosti Lásky Boží, a slzy, jimiž Josef skrápěl tělo Syna Božího, náhle prostupují jeho vlastním tělem jako životodárný zdroj síly. Z víry se stává přesvědčení, z přesvědčení se rodí prožitek. Blahoslavení jsou ti, kteří neváhají projevit milosrdenství a soucit s utrpením bližního svého!

Druhý den zrána se všechen zástup v synagoze radil, jakou smrtí mají Josefa usmrtit. Když zasedla rada, přikázali, aby byl potupně předveden. Když ale otevřeli dveře vězení, nenašli jej. Všechen lid byl zděšen a byli ohromeni, protože našli dveře zapečetěné a pouze Kaifáš měl klíč. Pak už se neodvážili vztáhnout ruce na ty, kteří před Pilátem mluvili v Ježíšův prospěch.

(Novozákonní apokryfy – Nikodémovo evangelium)

MARIE Z MAGDALY

Ticho a úzkost v srdci prožívají náhle učedníci Pánovi. Sešli se v jednom domě a v této chvíli, přitisknuti k sobě, kladou si v duchu každý zvlášť stejnou palčivou otázku. Co jenom teď s námi bude? V myšlenkách se vrací k událostem posledních týdnů a měsíců a vše prožité jim náhle připadá jako pouhý sen. Vytrženi ze svého prostředí, vydali se se Synem Božím na cestu, která měla jejich duše přivést ke spáse. Náhle však pochybují o smysluplnosti této pouti a jejich původní pocit radosti se mění na bezradnost a prázdnotu. Milovali Ježíše a on miloval je, ale může člověk žít pouze skrze svou lásku, i když je požehnaná Synem Božím? Vždyť tento svět ve své krutosti nezná slitování a láska se často zdá být tou nejkřehčí a nejvíce opomíjenou vlastností lidského rodu. Kde jenom nalézal Syn Boží své přesvědčení, že láska je tou nejmocnější silou v celém stvořeném světě, která může proměnit i největší temnotu v rozjasněný den? Kde nacházel svou jistotu, že Slovo Boží otevírá bránu každé duše, i když se tato zdá být zprvu slepá a hluchá? A může vůbec přijít sem na Zemi Království Boží, když se teď Spasitel sám vrátil ke svému Otci?

„Jak můžeme jít k národům a kázat evangelium království Syna Člověka? Jestliže onoho neušetřili, jak bychom mohli být ušetřeni my?“

Tehdy Marie povstala, pozdravila je všechny, a pravila svým bratřím: „Neplačte a nermuťte se, ani nepochybujte – vždyť celá jeho milost bude s Vámi a ochrání Vás. Spíše však chvalme jeho velikost, že nás připravil, a učinil nás lidmi.“

S nadějí v hlase hovoří Marie k učedníkům, přesto však v duši některých přetrvává nejistota a pochybnosti. Zvláště Petr nemá trpělivost, vyslechnout si s mírností její slova. Co může Marie vědět? Opustila snad také ona svůj domov, svou rodinu, a vzdala se bezpečí poklidného života? Vždyť žena jako ona neměla nikdy nic cenného, jen své tělo, které beztak prodávala jako statek druhým. Petr popouští uzdu své prchlivosti, náhle však Ondřej povstane a pronese rozhodným hlasem:

„Petře, tys věčně rozzlobený. Nyní tě vidím, kterak se přeš se ženou na způsob protivníků. Jestliže ji Spasitel učinil hodnou, kdo jsi pak ty, abys ji odmítl? Zajisté ji Spasitel spolehlivě znal. Proto ji miloval více než nás. Spíše se styďme (za svoji slabost), raději se oblečme v dokonalého člověka, a učiňme jej ze sebe tak, jak nám přikázal On. A pojďme kázat evangelium a neklást jiná vymezení, ani jiné zákony mimo to, co nám řekl Spasitel sám.“

(Novozákonní apokryfy – Mariino evangelium)

Zahanben Petr umlká. Ondřej má pravdu. Vždyť pro nikoho z nich už není možná cesta zpátky. Dávno už se přece ve svých duších rozhodli, že přijmou po vzoru Ježíše každý svůj vlastní kříž. Uléhá proto Petr ke spánku s myšlenkou, že se zítra vypraví do města. Vždyť jeho život by už beztak neměl žádnou cenu, kdyby zůstal zavřen mezi čtyřmi stěnami. Sám sobě by se stal žalářníkem. Je-li to tedy Vůle Boží, pak nechť je jeho cesta svázána s kázáním Evangelia Lásky tak, jak to učil jeho Pán, Ježíš Kristus.

S ranním rozbřeskem vstává Marie a ve svých myšlenkách se ihned vrací k zemřelému. V její duši se probouzí určitý neklid, který si žena neumí vysvětlit. Obléká se proto do pláště, míjí dosud spící učedníky a vychází ven do probouzejícího se jitra. Žal v jejím srdci je stále přítomný, ale duše jakoby už nechtěla plakat. Slunce povstává a v jeho paprscích je tentokrát mnohem více jasu, než je v ranním čase běžné. Světlo proniká vším stvořeným. Je v půdě i v kamení, dýchá skrze každou květinu i vzrostlý strom, a se stejnou silou vstupuje i do duší lidských, aby v nich zažehlo novou naději a víru. Marie kráčí směrem k hrobu, kde pod bělostnými kameny odpočívá Ježíšovo tělo. V slzách vzpomíná na Pánovu laskavost a projevené milosrdenství. Ona, která byla zavržena již s prvním mladickým hříchem, byla pro všechny už dávno zatracená. Přesto ji Pán pozvedl z prachu země a vzal do své blízkosti. Nikdy Marie nemilovala nikoho více, než Jeho. Kdyby to bylo možné, vlastní tělo by raději vydala potupné smrti. Vždyť lásku, kterou se naplnilo její srdce, už jí nemůže nikdo vzít a Pánova slova, kterými k ní promlouval, už si ve své mysli ponechá navždy. Takové Světlo nelze přece zničit, ani zhanobit. Jeho živoucnost je opravdu věčná a stává se průvodcem člověka i v těch největších temnotách.

Zrak Marie náhle spočine na otevřené skále. Kámen, který chránil hrob, leží odvalen a vstup je zcela volný. S rozechvěním nahlíží Marie dovnitř. Otevřenými průzory dopadá do jeskyně světlo a v jeho paprscích vidí Marie sedět dvě postavy v bělostném šatu. Rukou se dotýkají Ježíšova roucha, tělo však v plátně už zabaleno není. Ženě bleskne hlavou myšlenka, zdali někdo snad neodnesl Pánovo tělo z hrobu na jiné místo, vybíhá proto z jeskyně, ale v tom venku spatří stát jinou postavu. Je to člověk, ale jeho tělo září jako plamen a jas kolem jeho hlavy oslňuje Mariiny oči. Muž se k ní pomalu přibližuje a jeho pohled proniká až do jejího srdce. Marie nepoznává tvář, ale její duše najednou vnímá cit prožité lásky, a žena s rozechvěním pokleká k Ježíšovým nohám:

„Rabbuni.“

Slzami smáčí Marie půdu před jeskyní, a neodvažuje se ani pozvednou oči k postavě před sebou. Náhle však slyší hlas, který k ní promlouvá vlastním nitrem:

„Jdi, ženo, k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci Vašemu, a k Bohu svému i Bohu Vašemu.“

V noci, kdy svítal Den Páně, zatímco byli na stráži vždy dva vojáci, zazněl z nebe mocný hlas. A spatřili, jak se otevřela nebesa a jak odtud sestupují dva muži ve veliké záři a blíží se k hrobu. A onen kámen přivalený ke dveřím se sám odvalil stranou, hrob se otevřel a oba mladíci vešli. Když to oni vojáci spatřili, probudili setníka a starší. I oni tam byli na stráži. Zatím co vyprávěli, co spatřili, viděli zase vycházet z hrobu tři muže, dva podpírali jednoho, a kříž je následoval. A hlavy těch dvou sahaly až k nebi a hlava toho, kterého vedli za ruku, přesahovala nebesa. I slyšeli hlas z nebe říkající: „Kázal jsi zesnulým?“ A od kříže byla slyšet odpověď: „Ano.“

(Novozákonní apokryfy – Petrovo evangelium)

Mnohé jsou úrovně, v nichž pobývá duše lidská. V nejhlubších temnotách, ale i v jasu království nebeského hledá člověk naději a touží po tom, přiblížit se ke Světlu. Mysterium Kristova sestoupení do nejhlubšího z těchto míst přitom přináší možnost spásy pro každou lidskou duši. Princip Krista jako světelný průplav nabízí loď k záchraně každému, kdo odvrhne své vlastní ego a myšlenky šálící rozum, a rozhodne se následovat Světlo Lásky. Záře tohoto paprsku se stálou silou prochází veškerým stvořením a je jen na člověku, nakolik se otevře vyzařování tohoto principu. Láska je přitom jediným klíčem, s nímž může člověk otevřít dveře působení této největší síly ve stvoření. Ani vůle, ale ani moudrost samy o sobě neumožní lidské duši vstup do tohoto království Světla. Jen a pouze láska. Čistá, vše milující láska bez sebemenší stopy jakékoliv zášti nebo nenávisti. Lidský duch, který následuje Krista v jeho Poselství, také nestoupá jen do výše a neoslňuje svým světlem ostatní, dosud níže stojící duše. Právě naopak. Úměrně množství Světla, které byl ten který člověk schopen pojmout do svého srdce, sestupuje pak k těm, kteří v osamělosti a nouzi zůstávají zaklesnuti v temnotách. Chráněn Láskou přináší pak tento světlý duch pomoc těm, kteří si sami pomoci nedovedou, a kteří také potřebují pocítit milosrdenství a soucit. Skuteční světci proto na nás neshlížejí z oblačného nebe. Takové naopak naleznete v místech největší bídy a lidského utrpení. A vždy je dobře poznáte. Jejich oči vyzařují lásku, jejich srdce obměkčí i nejzatvrzelejší myšlenku a jejich dlaně přinášejí úlevu i v největších bolestech. To je cesta těch, kteří pochopili správně slova Ježíše Krista. To je životní poslání každého, kdo přijme Jeho poselství do svého srdce.

Čtyřicet dní pobýval Kristus se svými učedníky a v Duchu Svatém probouzel jejich srdce i mysl. Nebesa v té době zůstávala otevřená a všichni andělé a duchovní bytosti spoluprožívali působení Syna Božího. I Jan Křtitel byl s nimi účasten duchem a také přijímal Světlo a Pravdu. On, první mezi lidskými duchy, jehož oči viděly přicházet Spasitele v těle, a z jehož rukou přijal Ježíš křest vodou, teď vidí, jak Syn Boží křtí své učedníky ohněm. Pán však nezůstane v této své podobě na Zemi natrvalo. Jan vidí, jak náhle učedníci sklánějí své hlavy a pokládají tváře do prašné půdy. Světlo se zvedá a začíná stoupat do světlejších výšin. V každé jedné další úrovni přitom zesiluje jeho záře. Jan vidí, že přichází bytost a je to i plamen, a náhle je všude kolem tolik jasu, že i nádhera nebeského ráje začíná blednout. Roztavené zlato, žijící oheň, symbol rovnoramenného kříže. I Jan padá tváří k zemi, neboť není v moci lidské duše, pohledět do tváře Živého. Vše vyplňující záře rovnoramenného kříže prostupuje veškerým stvořením a přichází ke Světlu Nejvyššímu.

Syn se navrací ke svému Otci, Kristus se spojuje s Bohem, Láska se stává Věčnou.

Věnováno učiteli, který mne přivedl ke Kristu.

Tyto velikonoční obrazy Ivany Kováříkové přináší nový neotřelý pohled, který se mi natolik líbil, že jej předkládám i Vám. A inspirován Ivaniným článkem se táži.

Jaké tedy z příběhu plyne ponaučení?

Ani jako mocní tohoto světa, ani jako vzdělaní a ani žádní jiní nejsme schopni v pravou chvíli rozpoznat proroka, natož Syna Božího.

I tenkrát bylo otevřených jen pár stovek srdcí.

Tedy, poznali bychom Syna Božího dnes, kdyby stanul před námi?

Za sebe tvrdím, že nevím. A co vy?

Rád bych řekl, že Ho přece poznám. Ale není to jen lidská pýcha?

Co tedy dělat? Mám návrh.

Nejjednodušší bude, když se k sobě navzájem začneme chovat, jako bychom potkali Ježíše Krista. A dáme-li jeden druhému lásku, jakou bychom dali Jemu, nemůžeme se při setkání s ním a v jeho rozpoznání splést. A naslouchejme si.

Jen toto dávání lásky nás může posouvat po schůdcích poznání.

A v důsledku nás přivést z lásky k Lásce. To je ono poselství, naděje a zázrak velikonoční.

Přejeme Vám všem krásné Velikonoce.

Vaše Výkupna.cz